Leden 2011

Díra

11. ledna 2011 v 21:24 | Evžen Strouhal |  Demelova tvorba
    Stává se to občas každému. Žádné oblečení, ani to z toho nejdražšího materiálu, nevydrží věčně. S gustem si na něm pochutnávají moli šatní, oblečení žmolkovatí, kvůli častému praní ztrácí barvy a na nejvíce exponovaných místech se prodírá. Je to takový trochu smutný koloběh života běžného kousku oblečení, nejedná - li se o skafandr pro kosmonauty. To, co ze země jednou vzešlo, se do ní zase vrátí. I mé rifle asi vyslyšely podobně jako miliardy jiných kousků oblečení, končících na smetišti, volání přírody. V oblasti rozkroku se udělala díra. To by nebylo vůbec zvláštní, na tomto místě se mi tvoří s železnou pravidelností. Problém ale nastal v okamžiku, kdy jsem v pondělí odpoledne sotva doběhl na záchod a ve zbesilém pokusu si sundat co nejrychleji kalhoty, abych se neposral, se mi podařilo rozšířit původně pěticentimetrovou dírku na díru třiceticentimetrovou. Zařval sem jak ponocný a v duchu rychle uvažoval, co teď. Na druhý den jsem měl mít zkoušku z hydrologie a náhradní gatě sem neměl. Ještě chvíli jsem nadával jak Kuzma Kuzmič, když rozbil flašku vodky, ale přecejenom jsem dostal nápad! Šitíčko! Zeptal jsem se teda Andrey, jestli nemá nějakou jehlu a nit. Změřila si mě pohledem jak Petr Kot nového číšníka ve sněmovní kantýně a s neskrývaným pobavením mi řekla, že nemá, že mám zkusit Romana. Ani u Romana jsem však neuspěl. Když jsem mu vyjevil, co potřebuju, zatočily se mu panenky jak kolo štěstí u Mountfieldu a jen zakroutil hlavou. Sakra! Co teď?! Kuba!! Rychle jsem vytočil číslo na Kubu a čekal. Po dvanáctém pípnutí se ozval Kuba a s hlasem havíře po třiceti letech rubání v dolech se zeptal, co sakra chci, že jsem ho vzbudil. Zeptal jsem se ho na šitíčko. Chvíli se z telefonu ozývalo jen přerušované dýchání. Nakonec se Kuba ozval, že jehlu má, ale nemá modrou nit, jen bílou. Znova jsem se podíval na své rifle, v nichž zela díra velká jak Rusko na dvojstraně školního atlasu. Poděkoval jsem Kubovi a rozhodl jsem se, že si budu muset hold jet koupit nové rifle. Oblékl jsem si teda děravé rifle a s polovinou prdele obnažené jsem se vydal do bankomatu a na tramvaj. V tramvaji jsem se co nejvíce vmáčknul do sedadla, aby to nebylo vidět a jel jsem směr obchodní centrum Haná. Po dvaceti minutách jsem již postával před regály s riflema a obhlížel kusy. Vybral jsem si gatě předpokládané velikosti a šel si je zkusit do kabinky. Sakra malé! Vzal sem si druhé. Zase malé! Nakonec až na čtvrtý pokus jsem našel ty pravé a koupil si je. Raději jsem se neohlýžel, když jsem opouštěl krám, ta díra na prdeli se totiž asi ještě zvětšila, podle toho jak větrala. Na WC jsem si gatě převlékl a ty staré rovnou zahodil. Konečně jsem se cítil jako člověk. Mohl jsem tak o hodinku později vplout s Martinem, Štandou a Petrem do jedné hospůdky za Sigmou, kde měli údajně točit Primátor English Pale Ale. Začalo to velmi hezky. Přišla nás obsloužit docela šikovná blondýnka, která házela úsměvy jak dobrý voják Švejk na odvodní komisi.
Bohužel English Pale Ale zrovinka došel, tak jsme musel vzít zavděk obyčejnou jedenáctkou, která ovšem nebyla vůbec špatná. Následný čas, přerušovaný na krátkou dobu upíjením pěnivého nápoje, jsme vyplnili živým líčením dopolední zkoušky z průmyslu. Docent Szczyrba se na zkoušení chvíli usmíval jak doktor Chocholoušek na nového chovance, chvíli se šklebil jak Palo Habera v porotě Superstár a chvílemi mával rukama jak hluchoněmý kytarista. Člověk by skoro řekl, že na jedné z jeho cest chytil Amok - tropické šílenství. Poté, co mě vyprovodil ze třídy se slovy ,,nepotěšil jste mě, ani já vás tedy nepotěším" , usoudili i kluci v hospodě, že ho asi fakt něco kouslo. Po druhém pivu jsme se ještě rozhodli na chvilku navštívit s-bar, kde se ovšem nic zajímavého neudálo. Druhý den jsem se probudil celkem svěží a tak jsem většinu dopoledne věnoval přípravě na hydrologii. K tomu ,abych jí udělal, musel jsem mít alespoň 17 bodů. Moje prognózy po písemce byli všelijaké a v kabinetu u Frajera se mé obavy potvrdily. Získal jsem 16 bodů! Doprdele! Frajer se nicméně rozhodl, že mi dá ještě doplňující otázku. Ta byla ale peprnější než kari v indickém bistru a tak jsem putoval z kabinetu smutný jak Portáš, kterému napluli do střelného prachu. Poklusem sem se tedy odebral na nádraží s tím, že hold nic nenadělám,že mám ještě 2 pokusy. Jenže tady zasáhla smůla napodruhé. Před nosem mi ujel vlak. To už se mi opravdu zatočila hlava jak voda při vypouštění vany a já si v duchu zase řekl tu zatracenou otázku ,,Proč sakra zrovna já?".