Král paprikových lidí

21. srpna 2010 v 0:10 | Evžen Strouhal |  Demelova tvorba
Možná už z názvu článku je patrné, že tentokrát se trošku odkloníme od zaběhaného modelu mých článků a vyjímečně okusíme i trochu jiný styl obsahu a kompozice. Tak se pohodlně usaďte a nechejte se vnést do příběhu jednoho ne úplně všedního večera(noci).


Je horký letní podvečer a já jen tak znuděně projíždím články na netu a ani by mě nenapadlo jít ven do té výhně. Pes u dveří ale kňučí jak Sentr u mučednického kůlu nejmíň hodinu a já to nakonec nevydržím a vyběhnu s ním ven. Jen tak letmo zkontroluju mobil a co nevidím. Přišla mi esemeska od Kašpiho, že na 8 jdeme do garáže na pivko a možná i na něco jiného. Srdce se mi okamžitě rozbušilo jak čtrnáctce na autogramiádě Zaca Efrona. Rychle jsem zamáčkl hovor a koukl na hodiny. Půl osmé. To je dobré, času mám tím pádem ještě dostatek. V rychlosti si převlékám jiné kraťasy a
triko a o pět minut později už čekám u bílých schodů na kamarády. Kašpi má nakonec zpoždění skoro deset minut. Už se chystám říct na jeho účet pár slov vyčtených z internetové diskuze o nealkoholickém pivu, když uvidím malý předmět, třepotající se v jeho pravé ruce. Rázem zapomínám na výrazy, na něž ve slovníku spisovné češtiny nenarazíte a na obličeji se mi usazuje nenucený úsměv. A sluníčko svítí, všechno je a bude v pohodě....

O pár minut později dorážíme ke garáži. kde necháváme batohy a míříme přes cestu do supermarketu nakoupit pivko. A taky jídlo, později určitě bude hlad. Hyperalbert nás vítá svou chladivou náručí a regálem plným dráždivě zelených pivních láhví. Pomalu procházím kolem toho tichého zástupu jak generál při vojenské přehlídce. Nakonec vybírám z nepřeberné nabídky tři klenoty. Všichni pocházejí z Plzeňského Prazdroje. Kluci činí stejně jako já a s něžností jim vlastní ukládají poklad na dno vozíku. Následuje nákup pečiva, jelikož hlad se neptá na aktuální čas. Procházíme pokladnou a v garáži přepočítáváme útratu. Ani ne stovka na osobu. Skvělé! Zapínáme lednici a ukládáme do ní piva. Její naléhavé vrnění jako by zvalo lahváče do svého vychlazeného odparníku. Vynášíme zahrádku před garáž a pohodlně se usazujeme. Stíny se stále více prodlužují a slunce mizí někde tam daleko na západě. Lampa jde zkontrolovat pivka, zdali jsou řádně vychlazeny. Nejsou. Jazyky se nám lepí na patra jak mouchy na mucholapky a v žaludku nás pálí nedočkavostí. Lampa znovu vstává zkontrolovat teplotu. Tentokrát je vše v pořádku a se zubama vycěněnýma
do širokého úsměvu přináší první várku. Ozve se několikeré zasyčení a naše ústa se plní zlatavým mokem. Při následujících minutách prožíváme doslova orgasmus a labužnicky vychutnáváme každý doušek. Mezitím se pomalu smráká a konečně začíná být trochu příjemně. Kašpi vytahuje z náprsní kapsy dáreček. S přesností chirurga odděluje přesně vypočítané množství a umisťuje jej do skleněnky. Následuje čistý výbuch barev a radosti. Ještě dvakrát to opakujeme a pomalu přicházíme k pomyslné bráně reality a klepeme na zadní vrátka. Klep! Klep! Vrátka se otvírají a za nimi opouštíme svět dogmat, společenských rozdílů, a dalších nesmyslů. Jsme na tom všichni stejně, když to vezmu z širšího hlediska. Všichni jsme zhulení jak papriky. Kašpi tančí v rytmu nějaké příšerné písničky a klepe o zem gumovým kladívkem, Flety si zase navléká na ruku paruku a povídá si s ní o americkém hiphopu. A já létám jen tak nazdařbůh vesmírem a občas se vracím zkontrolovat dění na zemi a pak zase zpět do nekonečného prostoru. Do všeobímajícího imateria. Čas pomalu plyne a my dostáváme hlad. Kaufland má do 10-ti, takže to ještě určitě stihnem. Vstáváme a uklízíme zahrádku zpět do garáže. Garáž nakonec zamkneme a odebíráme se na 200m dlouhou cestu do kaufu. Přecházíme hlavní cestu. Pozorně se rozhlížíme jestli něco nejede. Jede, ale ten je ještě daleko. Vstupujeme do vozovky. Ještě nejsme ani v prostředku cesty a auto, které bylo předtím tak daleko, je už u nás. Asi jel jak blázen. Jdeme dál ke kauflandu a přecházíme další cestu. I tam sotva stihneme přejít cestu před projíždějícím autem. Vstupujeme do kauflandu a míříme k regálu s lupínky. V tom Kašpi najde brambůrky se zajímavou kombinací chuti - Limetka a chilli. Okamžitě kupujeme a až k pokladně trojčíme radostí z tak skvělého kupu. Za dalších deset minut přicházíme zpět do garáže a pálíme další salvu. Opět jsme se přiblížili rychlosti světla a vymýšlíme moudra, která nám příjdou v daný okamžik neskutečně inteligentní. Teda já s Kašpim vymýšlíme, Flety jen mumlá o nějakém negrovi z Bronxu. Na chvíli se ovládnu a zaposlouchám se do toho, co Flety tlačí. No, pokud sem si předtím myslel, že tlačí samé hovna, tak to co tlačil teď ,byl už řádný průjem. Na druhou stranu jsem ale rád, že jsem neslyšel sebe. Nakonec se pokoušíme vyprávět vtipy. I to je ale nemožné, protože sotva se dostaneme k pointě, už si nepamatujeme začátek vtipu. Naše paměť má v současnosti asi sedm bajtů. I kalkulačka má víc. Čas ale neúprosně běží a my se vracíme zpátky do reality. Flety přestává vézt svůj monolog a moje paměť konečně překonává kalkulačku z roku 1963. Pomalu dopíjíme pivko a balíme. Při cestě domů si všímám, že nad východem pomaličku svítá. Kde se podělo těch 5 hodin času? Netuším, ale vím, že to byla pořádná jízda!
           
 

3 lidé ohodnotili tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama