Vaření s Evženem aneb mé kulinářské neúspěchy pod drobnohledem

8. dubna 2010 v 21:51 | Evžen Strouhal |  Demelova tvorba
Po delší době se opět ozývám a opět se pokusím přispět menším fejetonkem. Tentokrát však bude z řádků nápadně cítit spálenina.

V dobách, kdy vás nic netěší a provází vás smůla, si často v depresi vpravujeme do těla nějaký náš oblíbený dopink. Pro někoho je to čokoláda, pro jiného alkohol či cigarety, a někdo si zase rád něco uvaří v pořádném množství. Na štíhlou linii se v depresi nehledí a tak často spolykáme, co nám příjde pod ruku. I já mám takový doping a je jím právě jídlo. Kdykoli příjde deprese, dostanu hlad jak dělník v gulagu při pohledu na štangli salámu.A jelikož nemám doma v lednici vždy zásobu jednoduchých polotovarů ( myšleno konzerv které se nemusí vařit ), musím si čas od času i něco uvařit. Jenže při tom narážím na velké úskalí...

Jsou tomu asi dva roky, co se do mě Evžen zakousl jak piraňa do prstu obaleného rybí pomazánkou a drží se mě sveřepě jak buldog. Od té doby nejen, že se mi nedaří nalézt partnerku, ale nedaří se mi vůbec nic. A tato neuvěřitelná smůla se přenesla do všech aspektů mého každodenního života vařením počínaje, vykonáváním potřeby konče. Kdy jste například vy měli naposled tolik smůly, že jste si po vykonání potřeby na veřejných WC všimli, že si nemáte utřít zadnici? Jistě i vy byste si vytvořili chybějící útržky natrháním trička na kusy.

Ale zpět k problémům s vařením. Před časem sem si chtěl udělat jednoduchý bramborový salát. Oloupal jsem teda brambory, přichystal si zeleninu a dal brambory vařit. Než však brambory stačily zevřít, zavolal mi kamarád, že mám jít ven. To mi přišlo vzhledem k mé tehdejší duševní situaci velmi vhod , a tak jsem šel bez váhání ven. Asi za dvě a půl hodiny pobytu venku jsem si vzpomněl na vařící se brambory u mě doma na plotně. Během sprintu směrem k domu jsem vyvinul rychlost finišujícího plnokrevníka a domů jsem doběhl celý zpocený jak Zátopek po maratonu v Helsinkách. Za dveřmi na mě čekal
pronikavý zápach spáleniny a mrak černého dýmu stoupající ze zčernalého kastrolu lemovaný rudými plameny stoupal ke stropu jak duch pomsty. Rychle jsem si napustil velkou nádobu vody, vypnul plyn a zalil plameny vodou. Ozval se sykot jak z hnízda zmijí. Po vychladnutí kastrolu jsem zjistil, že z brambor zbyl pouze černý výškvar na dně kastrolu, který při bližším zkoumání připomínal kolomazem natřenou pemzu. Kastrol tedy i s pemzou putoval do kontejneru a já se zapřísáhl, že už nikdy nebudu dělat bramborový salát. Jenže netrvalo to ani půlrok, a já stejným způsobem rozeškvařil na pemzu i vajíčka na měkko. Sotva jsem stihl vyvětrat výpary ze sirovodíku z vajec, vzpříčil se v toustovači jeden toast a po několika minutách vzplanul. V tu chvíli jsem to už nevydržel a zařval sem jak Hadamczik na Burgra po potrestaném vyloučení. Před nedávnem jsem navíc zjistil, že už si nedovedu ani ohrát hořkou čokoládu na banány v čokoládě. I tu sem seškvařil. A tak si teď říkám, že bych měl s vařením raději na nějakou dobu přestal, alespoň do té doby, než Evžen odejde, pokud vůbec někdy...Někdy mi v hlavně zní jedna stará hláška, kterou jsem četl kdysi před lety na tehdy ještě dial - up internetu : ,, Nic se ti nedaří, nic ti nejde? Lehni si na koleje, ono to přejde ."
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Xavier Xavier | 8. dubna 2010 v 22:49 | Reagovat

kamaráde,tak tohle se opravdu může stát jedině člověku s obrovskou porcí smůly a také tomu, kterému nad hlavou zlověstně levituje Evžen

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama