Duben 2010

Mrazivý smutek

30. dubna 2010 v 14:13 | Evžen Strouhal |  Návrat 3 - 6 let do minulosti
škvírou proudí do světnice
krade se jako stín
blíží se k tobě,stále více
a sladce ti šeptá: ,,zhyň''

neunikneš mým spárům ledovým
pochop to prosím už teď
dostanu se k tvým vlasům medovým
neuchrání tě ani zeď

růžolící tváře,bledá víčka
brzy zhasne, tvá věčná svíčka
pohladím tě, a zkončí pro tebe svět
tvé bledé tváře, pokryje ledový květ

mé chladné prsty z ledu
ukážou ti tvůj stín
a tvé vlasy barvy medu
pokryje mrazivá jíň

Na tváři mrznou ti krůpěje rosy
A blíží se můj stín
Tvůj život utne mávnutí kosy
a do srdce zatne mrazivý klín

tvá bledá tvář na zlatohlavu
vlasy tvé,spadají na podlahu
tvé ledové ruce podél těla
dřív jsi je teplé měla

často se kolem mě ovíjely
mou mysl láskou opíjely
tys však měla srdce z jedu
a proto ses musela stát kusem ledu

Jedna démonická

27. dubna 2010 v 22:02 | Evžen Strouhal |  Návrat 3 - 6 let do minulosti
Tuto básničku s mírně ponurým obsahem jsem stvořil ve stavu, kdy jsem měl chuť někoho uškrtit. Jako bych už tehdy tušil, jaké martyrium mě (a též některé mé kamarády) čeká....


Dívám se na svět, a zřím v něm peklo
vidím ďábly, i hořící chudáky
ve spáleném světě, kde štěstí nikdy neteklo
plameny věčně šlehají, do výšky i do dálky
možná je lepší, setrvávat v duširvoucím smutku
než tonout v černých plamenech
mít raději kůží potaženou ruku
než blanitá křídla uchycená v ramenech
raději sloužit lichům, sloužit smrti
než sloužit ďáblům, sloužit temnotě
raději být pohřben pod hromadou drti
než hořet věčným plamenem v prázdnotě
to je můj úděl, čekat na spásu
a naslouchat hlasům vytržených duší
nevěřit na život, nevěřit na krásu
svět je jak sukuba, s rozkoší tě mučí
vytrhne ti duši a promění v plameny
a jedinou spásou zůstává cesta smrti
která nás odnese od plamenů gehenny
pod hromadu hlíny,pod hromadu suti

Zněuznany projev

27. dubna 2010 v 21:54 | Evžen Strouhal |  Návrat 3 - 6 let do minulosti
Dámy a pánové, milí spolužáci.
Čtyři roky utekly jak plyn z bomby a čeká nás, jak ti naivnější říkají, zkouška z dospělosti. Za 4 léta, prožitá na gymnáziu, jsme se toho hodně naučili a prožili. Pocítili jsme zklamání, pocit beznaděje, někteří možná první lásku. Stali se z nás lidé schopní samostatně přemýšlet, naučili jsme se kouřit nebo pravidelně navštěvovat hospodu, kterou mezi chlapy nazýváme posilovna nebo též ozdravovna. Dávno za námi jsou ty časy, kdy jsme se plní nadšení hlásili , nezkažení atmosférou bujarých večírků a pachem zakouřené putyky. Nicméně náprava byla rychlá a v současnosti mezi námi nenajdete člověka, který by si nepřičichl ke kocovině, věčně se plížící mezi námi. Na vysvědčení se objevili první čtyřky, kterých postupně přebývalo a krášlily pak vysvědčení krásnou monotónností-4,4,4,4,4,….A tak teď, půl roku před maturitou, nám nezbývá než doufat, že prázdná hlava nám k matuře postačí s o svaťáku budeme nějakou chvilku střízliví. Současně musíme odolávat společenské deformaci ze strany snaživějších či naivnějších spolužáků, pro které je nepřípustné nedodat zadané úkoly.

Závěrem bychom ještě chtěli sdělit, že přes všechna úskalí, které nám studium hodilo pod nohy, jsme si vždycky pomohli a byli jsme si kamarády.

Vaření s Evženem aneb mé kulinářské neúspěchy pod drobnohledem

8. dubna 2010 v 21:51 | Evžen Strouhal |  Demelova tvorba
Po delší době se opět ozývám a opět se pokusím přispět menším fejetonkem. Tentokrát však bude z řádků nápadně cítit spálenina.

V dobách, kdy vás nic netěší a provází vás smůla, si často v depresi vpravujeme do těla nějaký náš oblíbený dopink. Pro někoho je to čokoláda, pro jiného alkohol či cigarety, a někdo si zase rád něco uvaří v pořádném množství. Na štíhlou linii se v depresi nehledí a tak často spolykáme, co nám příjde pod ruku. I já mám takový doping a je jím právě jídlo. Kdykoli příjde deprese, dostanu hlad jak dělník v gulagu při pohledu na štangli salámu.A jelikož nemám doma v lednici vždy zásobu jednoduchých polotovarů ( myšleno konzerv které se nemusí vařit ), musím si čas od času i něco uvařit. Jenže při tom narážím na velké úskalí...

Jsou tomu asi dva roky, co se do mě Evžen zakousl jak piraňa do prstu obaleného rybí pomazánkou a drží se mě sveřepě jak buldog. Od té doby nejen, že se mi nedaří nalézt partnerku, ale nedaří se mi vůbec nic. A tato neuvěřitelná smůla se přenesla do všech aspektů mého každodenního života vařením počínaje, vykonáváním potřeby konče. Kdy jste například vy měli naposled tolik smůly, že jste si po vykonání potřeby na veřejných WC všimli, že si nemáte utřít zadnici? Jistě i vy byste si vytvořili chybějící útržky natrháním trička na kusy.

Ale zpět k problémům s vařením. Před časem sem si chtěl udělat jednoduchý bramborový salát. Oloupal jsem teda brambory, přichystal si zeleninu a dal brambory vařit. Než však brambory stačily zevřít, zavolal mi kamarád, že mám jít ven. To mi přišlo vzhledem k mé tehdejší duševní situaci velmi vhod , a tak jsem šel bez váhání ven. Asi za dvě a půl hodiny pobytu venku jsem si vzpomněl na vařící se brambory u mě doma na plotně. Během sprintu směrem k domu jsem vyvinul rychlost finišujícího plnokrevníka a domů jsem doběhl celý zpocený jak Zátopek po maratonu v Helsinkách. Za dveřmi na mě čekal
pronikavý zápach spáleniny a mrak černého dýmu stoupající ze zčernalého kastrolu lemovaný rudými plameny stoupal ke stropu jak duch pomsty. Rychle jsem si napustil velkou nádobu vody, vypnul plyn a zalil plameny vodou. Ozval se sykot jak z hnízda zmijí. Po vychladnutí kastrolu jsem zjistil, že z brambor zbyl pouze černý výškvar na dně kastrolu, který při bližším zkoumání připomínal kolomazem natřenou pemzu. Kastrol tedy i s pemzou putoval do kontejneru a já se zapřísáhl, že už nikdy nebudu dělat bramborový salát. Jenže netrvalo to ani půlrok, a já stejným způsobem rozeškvařil na pemzu i vajíčka na měkko. Sotva jsem stihl vyvětrat výpary ze sirovodíku z vajec, vzpříčil se v toustovači jeden toast a po několika minutách vzplanul. V tu chvíli jsem to už nevydržel a zařval sem jak Hadamczik na Burgra po potrestaném vyloučení. Před nedávnem jsem navíc zjistil, že už si nedovedu ani ohrát hořkou čokoládu na banány v čokoládě. I tu sem seškvařil. A tak si teď říkám, že bych měl s vařením raději na nějakou dobu přestal, alespoň do té doby, než Evžen odejde, pokud vůbec někdy...Někdy mi v hlavně zní jedna stará hláška, kterou jsem četl kdysi před lety na tehdy ještě dial - up internetu : ,, Nic se ti nedaří, nic ti nejde? Lehni si na koleje, ono to přejde ."