Jak se občas některým z vás možná stává, po větších oslavách a bujarých večírcích nám často chybí informace o některých okamžicích oslavy. Obvykle se jedná o okamžiky, které byste ale druhý den potřebovali vědět, protože v nich často naslibujete hory doly nebo něco někam schováte, a druhý den ani nevíte, že jste si to schovávali a co jste to vůbec slibovali. Kamarádi, kterým jste něco naslibovali, se pak domáhají splnění slibů, zatímco vy na ně hledíte jak Frolo přes plexisklo trestné lavice a nechápete, co po vás proboha chce. Při těchto nepříjemných chvilkách si vždycky slibujete, že se příště budete v alkoholu krotit,ale nakonec se na příští oslavě znova ztřískáte jak Jelcin před vystoupením na Rudém náměstí. Ale pryč od obecností a rovnou ke konkrétnímu příběhu. Ten se odehrál někdy v únoru letošního roku. Tomu celému předcházela domluva s mým spolužákem za základní školy, Béďou, že si koupíme v hypernově nějaké pití a půjdeme sednout na schody před školu na Ohradě. Zřejmně jsme si tehdy chtěli připadat jak členové Gringsovy polární výpravy, protože venku bylo přes půl metra sněhu a vánice, jakou nepamatují ani na Kamčatce. Ve chvíli, kdy jsme vyšli z tepla supermárketu zpět do pravé ruské zimy, ozval se můj telefon, kde mi bratránek sděloval, že Wáclaw má v Jablůnce volného fleka a zve nás. Vydali jsme se tedy na vlak a během několika minut jsme byli v Jablůnce. Zavolal jsem tedy wáclawowi, aby nás navigoval ke svému domu. Ten místo navigace začal do telefonu trylkovat, že nečekal že přijedeme tak brzo a že má ještě rodiče doma. Nakonec slíbil, že nás vyzvedne na zastávce. S úsměvem přimrzlým na tváři ne zcela úplně mrazem, jsme si šli sednout do čekárny. Tam se nás ujal párek feťáků a celých dvacet minut se dožadoval loku vodky, na což si upřímně vybrali špatné dárce. Každou kapku z své lahve totiž nalijeme do vlastního hrdla. S výrazem hodného opilého kozáckého setníka jsem feťáka odbyl.
Po chvíli se konečně objevil wáclaw a my se vidali k jeho domu. Tam se nakonec sešla příjemná partička lidí včertě bratránka a rychlopivka, jež autem ve vánici dovezla až k domu rychlopivkova sestra. Po vypití vodky jsme se odebrali k autu, která řídila rychlopivkova sestra a po minutě se do něj nasoukali. Pak se staloi ale něco, co otřáslo celým večerem a z rutinního večera se stal neobvyklý. Při odchodu s wáclawowa baráku jsem si totiž myslel, že pro dnešek párty skončila. Jaké bylo ale moje překvapení, když batránek vytasil další rum a my začali dělat kolečka za jízdy v autě, vyjímaje pouze řidičku. Nebýt toho, že na Vsetín je to z Jablůnky kousek, párty by jistě vesele pokračovala, nicméně bylo třeba vystoupit. Než jsem vystoupil, sebral sem si zbytek rumu pod pažu a Béďa si vzal zase lahváč, jehož klepáním na okno spolujezdce se snažil vyťukat morzeovkou S.O.S. Dále již oficiální paměť končí a začínají spekulace. Jisté ovšem je, že domů jsem s rumem nedošel, stejně tak Béďa si nepamatoval, ani že měl vůbec lahváče. Zkrátka druhý den ráno, když jsem hledal rum, abych jeho zbytek dal do fondu rychlých píp k následnému vypití, nikde nebyl. Při hledání jsem se podíval i za skříňku a mě se oči protočily jak Čerepanovovi po inkfartu. Na zemi za skříňkou ležely dvě plné láhve vodky, o kterých jsem nevěděl. Doteď zůstává otázka, jestli jsou ony dvě láhve pozůstatkem nějaké minulé akce, nebo se ve mě probudil cit pro obchod a já je někde cestou vymnil za poloprázdný rum. Otázka zůstane nejspíš nevyřešena, neboť některé paměťové procesy nelze zvrátit a to co nebylo do mozku zapsáno, zůstane spekulací. Na uzávěr bych chtěl říci, že jsem tento nevšední příběh psal při poslechu alexandrovců, odtud ty ruské motivy.
ty voe buby řvu smíchy!!!! xDDDDD