Duben 2009

Jak jsem vraždil mšice

20. dubna 2009 v 12:47 | Evžen Strouhal |  Demelova tvorba
Můj život se poslední dobou točí kolem jistého stereotypu, jehož střed se nachází obvykle někde mezi sobotou a nedělí, kdy trávím čas na chalupě v Hutisku s rodiči. Vzhledem k tomu, že okolo chalupy leží poměrně rozlehlý pozemek, je mou pracovní náplní většinou práce na zahradě jako sekání trávy, hrabání trávy, rozhrabávání krtinců a sazení stromků. Nejinak to bylo i tento víkend. Jako vždy z jara, když se začnou zpod pupenů drát listy, vyrojí se okamžitě také havěť, která si na nich pochutnává. Vždycky to probíhá stejně. Mama obejde zahrádku a při bližším pohledu na ovocné stromky je vždycky překvapená jak Sandokan na Kolibě, že je teprve duben a už jich je tam tolik. Při pomyšlení, že by mohlo být na podzim míň jablek se zděsí jak Serjoža před rusalkou a vykulenýma očima prohledává dvorek, hledaje osoby, jež by je tohoto problému zbavily. Ty nakonec našly lehátko, na kterém sem se opaloval, takže se o minutu později nade mnou skláněla jak Krakonoš nad Krkonošema. Chvíli jsem se snažil hrát pytel s pilinama,ale asi sem moc přesvědčivě nevypadal, protože mě mokrou rukavicou pleskla přes pysk a že prej mám jít do dílny pro sračkolín a stříkat stromky proti mšicím. Toš co sem měl dělat. Nasraný jak Messner po výstupu na Soláň jsem šel do dílny a pečlivě míchal tu chemikálii do postřikovače. Pak sem ju natlakoval a šel stříkat stromky. Občas sem očkem koukl na mamu jak leží na lehátku, kde jsem předtím ležel já a spokojeně sleduje shrbená záda nás pracujících. Ne že bych si na její pokusy o zavedení feudálního pořádku nezvykl, ale přecejenom jsem v nitru cítil, že tato neděle bude přecejenom delší, než jsem si přál. A taky že ano! Jakmile jsem vystříkal stromky, dostal sem do ruky novou flašku postřiku a že prej mám stříkat na jahody, rybízy a angrešty. Toš to víte, že jsem vrčel jak rotvajler,ale šel sem. Nakonec mě čekalo ještě zalévání padesáti metrů záhonů, takže když jsem skončil, měl sem jazyk vyplazený jak sousedův labrador. Ještěže má přítí týden mama oslavu narozenin a nebudu muset dělat nevolníka, protože budu dělat rodině taxikáře. No ale když si uvědomím, jak ty oslavy obvykle probíhají, tak vás tu v neděli asi bude čekat pěkně depresivní článek.

Dvakrát nevstoupíš do stejného hovna. A nebo jo?!

11. dubna 2009 v 12:31 | Evžen Strouhal |  Demelova tvorba
Snad asi každému z nás se někdy podařilo šlápnout do psího extrementu, jež vám spolehlivě vyplní vzorek vaší podrážky. V lepším případě to zjistíte zavčasu a stihnete svou botu vyčistit v trávě či sněhu dříve, než vás na ni začnou upozorňovat kolegové a než na vás vyletí šéf, celý rudý jak slávista na Stodolní, a s nelidským řevem se vás ptá, co jste mu to zanechali na ručně tkaném koberci z Turecka. Nicméně psi nejsou jediní, jejichž lejna je možné v krajině nalézt. Pro mě skutečně šokující případ se vyskytl přede dvěma lety, kdy se u nás v přízemí před výtahem vysral místní bezdomovec. Po celé dva dny pak obyvatelé našeho domu obcházeli tuto hroudu těžko identifikovatelné páchnoucí směsi velkým obloukem. Nakonec si na úklid najali firmu, která tento ráj hmyzu odklidila. Ale nyní vám napíši něco o dalších z mých delikátních příběhu, jež se mi přihodil někdy před šesti lety, když jsem se vydal na houby. Již po cestě do lesa se ozvalo temné bublání. Bohužel se nejednalo o vyvěrající pramen, nýbrž o reakci mých střev na řízek smažený ve dvacetkrát přepalovaném oleji. Takové řízky, které přezdívám Moguly, patřé mezi vyhlášené speciality mé babičky, jež vidí za každým rohem finanční krizi. Nicméně ve své oddysey za houbami jsem pokračoval, což se mi mělo později vymstít. Cestou zpět se totiž má střeva rozehrála jak Apocaliptica a já jsem byl nucen zakleknout připraven k palbě. Po důkladném odření zadnice lopuchem jsem se vydal dál. Bohužel již můj první krok mířil přímo do mého, sotva minutu starého, výtvoru. S výrazy, za něž by se styděl i opravář lesních traktorů, jsem proklel svět a odebral se domů. Tehdy jsem ovšem ještě nečekal, že se se svým lejnem setkám ještě jednou. Sotva dva dny jsem se totiž vydal na houby podruhé. Má cesta po předem vytyčené trase ovšem vedna i přes místo, kde byla položena past. Do ní jsem se opět nechal chytit, což už pro mě bylo opravdu moc. Naštvaný jak speleolog na konci jeskyně jsem se vydal domů a vztekle jsem při tom dupal jak ježek vábící samičku. Po příchodu domů mě čekalo čištění bot a vzteky jsem pak chroptěl jak Wimmer při čtení Bezručovy Ostravy až do večera. Proto šlápnete-li do psího lejna, věřte mi, že t není žádná náhoda, ale šlápnout dvakrát do vlastního, to už vyžaduje řádnou dávku smůly, jíž může mít jediče člověk se zvláštní aurou.

Jak jsem hledal rum

8. dubna 2009 v 21:39 | Evžen Strouhal |  Demelova tvorba
Jak se občas některým z vás možná stává, po větších oslavách a bujarých večírcích nám často chybí informace o některých okamžicích oslavy. Obvykle se jedná o okamžiky, které byste ale druhý den potřebovali vědět, protože v nich často naslibujete hory doly nebo něco někam schováte, a druhý den ani nevíte, že jste si to schovávali a co jste to vůbec slibovali. Kamarádi, kterým jste něco naslibovali, se pak domáhají splnění slibů, zatímco vy na ně hledíte jak Frolo přes plexisklo trestné lavice a nechápete, co po vás proboha chce. Při těchto nepříjemných chvilkách si vždycky slibujete, že se příště budete v alkoholu krotit,ale nakonec se na příští oslavě znova ztřískáte jak Jelcin před vystoupením na Rudém náměstí. Ale pryč od obecností a rovnou ke konkrétnímu příběhu. Ten se odehrál někdy v únoru letošního roku. Tomu celému předcházela domluva s mým spolužákem za základní školy, Béďou, že si koupíme v hypernově nějaké pití a půjdeme sednout na schody před školu na Ohradě. Zřejmně jsme si tehdy chtěli připadat jak členové Gringsovy polární výpravy, protože venku bylo přes půl metra sněhu a vánice, jakou nepamatují ani na Kamčatce. Ve chvíli, kdy jsme vyšli z tepla supermárketu zpět do pravé ruské zimy, ozval se můj telefon, kde mi bratránek sděloval, že Wáclaw má v Jablůnce volného fleka a zve nás. Vydali jsme se tedy na vlak a během několika minut jsme byli v Jablůnce. Zavolal jsem tedy wáclawowi, aby nás navigoval ke svému domu. Ten místo navigace začal do telefonu trylkovat, že nečekal že přijedeme tak brzo a že má ještě rodiče doma. Nakonec slíbil, že nás vyzvedne na zastávce. S úsměvem přimrzlým na tváři ne zcela úplně mrazem, jsme si šli sednout do čekárny. Tam se nás ujal párek feťáků a celých dvacet minut se dožadoval loku vodky, na což si upřímně vybrali špatné dárce. Každou kapku z své lahve totiž nalijeme do vlastního hrdla. S výrazem hodného opilého kozáckého setníka jsem feťáka odbyl.
Po chvíli se konečně objevil wáclaw a my se vidali k jeho domu. Tam se nakonec sešla příjemná partička lidí včertě bratránka a rychlopivka, jež autem ve vánici dovezla až k domu rychlopivkova sestra. Po vypití vodky jsme se odebrali k autu, která řídila rychlopivkova sestra a po minutě se do něj nasoukali. Pak se staloi ale něco, co otřáslo celým večerem a z rutinního večera se stal neobvyklý. Při odchodu s wáclawowa baráku jsem si totiž myslel, že pro dnešek párty skončila. Jaké bylo ale moje překvapení, když batránek vytasil další rum a my začali dělat kolečka za jízdy v autě, vyjímaje pouze řidičku. Nebýt toho, že na Vsetín je to z Jablůnky kousek, párty by jistě vesele pokračovala, nicméně bylo třeba vystoupit. Než jsem vystoupil, sebral sem si zbytek rumu pod pažu a Béďa si vzal zase lahváč, jehož klepáním na okno spolujezdce se snažil vyťukat morzeovkou S.O.S. Dále již oficiální paměť končí a začínají spekulace. Jisté ovšem je, že domů jsem s rumem nedošel, stejně tak Béďa si nepamatoval, ani že měl vůbec lahváče. Zkrátka druhý den ráno, když jsem hledal rum, abych jeho zbytek dal do fondu rychlých píp k následnému vypití, nikde nebyl. Při hledání jsem se podíval i za skříňku a mě se oči protočily jak Čerepanovovi po inkfartu. Na zemi za skříňkou ležely dvě plné láhve vodky, o kterých jsem nevěděl. Doteď zůstává otázka, jestli jsou ony dvě láhve pozůstatkem nějaké minulé akce, nebo se ve mě probudil cit pro obchod a já je někde cestou vymnil za poloprázdný rum. Otázka zůstane nejspíš nevyřešena, neboť některé paměťové procesy nelze zvrátit a to co nebylo do mozku zapsáno, zůstane spekulací. Na uzávěr bych chtěl říci, že jsem tento nevšední příběh psal při poslechu alexandrovců, odtud ty ruské motivy.

Apríl a začátek jara

3. dubna 2009 v 19:04 | Evžen Strouhal
Asi každý z vás byl někdy na apríla napálen svými přáteli či spolužáky. Nejinak i já. Jenže ty doby, kdy si na apríla utahoval každý z každého už nějak minuly a tak jsem přežil několik posledních let bez vtípku. Spíš než apríl jsem vnímal začátek jara, které jsem po dlouhé zimě už netrpělivě očekával v očekávání odložení zimní bundy a také už mi chyběl ten pohled na obnažené ženské nohy. Ten bývá sice ve chvílích, kdy mi Max Schmelling mojeho života, Evžen Strouhal, nakopal v nedávné době zadek ,dosti trpký,ale přecejenom baby sou baby. Ale zpět k 1. dubnovému dni. Ten den jsem po maličko prohýřené noci vstával později a sotva jsem se vymotal z alkoholového oparu, zazvonil telefon. Když jsem jej zvednul, ozval se hlas nějaké slečny, jejíž hlas měl intonaci, jak vykastrovaný Jurek. Suše jsem byl otázán, jestli jsem to opravdu já a hned mi potvrzovala moji objednávku. S hlasem jak medvěd v posledním tažení jsem se otázal, co jsem si jako měl objednat. Opět velice suše a profesionálně mi bylo sděleno, že mi mají přijít nějaké erotické pomůcky. To už jsem nevydržel a s výrazy, za který by se nemusel stydět ani nedostudovaný gynekolog, jsem milou slečnu poslal do kytek, že jsem si nic neobjednával. Když jsem položil telefon, ještě chvíli jsem oddychoval jak měch ke grilu a srdce pumpovalo krev, jak osmikilowattové čerpadlo. Po chvíli jsem na to zapoměl a zmínil jsem se o tom znova, až přišel domů můj spolubydlící, kterému jsem svůj dopolední příběh dopodrobna vylíčil. Ten se mi, jak jsem předpokládal vysmál. Nakonec z něho ale vylezlo, že to byl aprílový žert, ke kterému přemluvil jednu svojí spolužačku. Chvíli jsem se na spolubydlícího díval jak řezník na vypasené prase, ale nakonec jsem utrousil jen několik peprných slov a v duchu jsem se zasmál sám sobě, že sem se dal napálit na apríla. Asi opravdu nic než humor mi v této době, kdy mi štěstí šlape na paty, nezbývá. Moc bych si přál, abych vám v příštím článku mohl sdělit, že sem Evženovi pořádně nakopal zadek, ale na to si asi počkáte ještě dlouho. Do té doby nepijte ovocný čaj- je v něm rakovina!