Březen 2009

Co dělat, když nutně potřebujete a nemáte klíče?

16. března 2009 v 0:48 | Evžen Strouhal |  Demelova tvorba
Dneska jsem se rozhodl napsat pár řádek o dalšímu, a poněkud delikátnímu fenoménu, který je dalším projevem (nejen) mého looserství. Jak už napovídá titulek, budu se věnovat problému, jaký může vyvolat ztráta, zapomenutí nebo zabouchnutí klíčů od vlastního bytu. Vzhledem k tomu že od jisté doby jsem skutečně ukázkový smolař, za poslední rok jsem řešil tuto situaci nejméně desetkrát a nezřídkakdy šlo o tak nešťastné souhry náhod, že jsem se ještě dlouho potom budil v noci propocený. Ale teď trošku konkrétněji. Mezi mými příběhy zapomenutých a ztracených klíčů jsou více a méně závažné případy. Mezi ty méně závažné patří případ, kdy mi doma došlo jídlo a v břuchu mi to už dávno vrčelo ,jak v útulku pro pitbuly, a tak jsem se vydal na slabé 4 kiláky do kopce, abych babině vyžral lednicu. Jelikož nepatří mezi příliš obratné kuchařky, vypadal můj řízek jak cigán vytažený z hořící škodovky. Nicméně pitbul z břicha se ozýval neodbytně jak domovnice když pořádám housepárty, a tak jsem ukojil hlad vším co mi bylo přichystáno, zašel si na záchod a že půjdu domů. Úsměv na tváři mi ztuhl při příchodu domů, kdy jsem s hrůzou prohledával všechny kapsy a klíče zůstaly nenalezeny a tak jsem se vydal ve třicetistupňovém vedru na třetí čtyřkilometrovku. S vyplazeným jazykem a na konci sil jsem se doplazil zpět na kopec a vyrušil babinu v luštění makovice a dožadoval se svých klíčí. Těch se mi nakonec dostalo, přestože po mě babina štěkala jak lajka na řídící pult že jsem debil a že to beztak mám z toho, že chlastám jak generál Vlasov před popravou. Jenom jsem zakroutil hlavou a vydal se na čtvrtou čtyřkilometrovku.
Nicméně zažil jsem už i vážnější situace. Jedna delikátní se mi přihodila ve chvíli kdy jsem měl jisté střevní problémy spojené s epidemií střevní chřipky. V tu chvíli jsem byl opět nucen běžet pro klíče k babině, náštěstí té co bydlí jen 3 kilometry daleko. Nejhůř mi bylo ve chvíli, kdy jsem se blížil k domu mé babiny, protože tlaky zevnitř narostly na tak velkou míru, že jsem si připadal jak přehuštěná pneumatika těsně před prasknutím. Jedině myšlenka, že pomoc je blízko, mě uchránila od dvoukilové pumy v trenkách. Oba tyto případy tedy i přes značné obtíže dopadly dobře, ne tak třetí případ. Případ z února minulého roku začal tím, že jsem si po dvou dnech polehávání na gauči všimnul, že můj odpadkový koš přetéká bordelem jak zkvašený šampus. Přemohl jsem svůj odpor a nacpal jeho obsah do plastikového pytle a vydal se jen tak v tričku a nazouvákách ke kontejneru. U kontejneru jsem zjistil, že jsem si zapoměl nejen ten bordel, co jsem měl vyhodit, ale i klíče. Problém ale byl, že jsem u sebe neměl ani telefon ani peníze abych si mohl zavolat z budky. A tak jsem zůstal stát v teplákách s děravýma kolenama, v korkáčích s odchlýplou podrážkou a v tričku které pamatovalo snad aji Brežněva a místama připomínalo rybářskou síť. V této bezdomovecké výbavě jsem byl nucelý stát na ledovém vzduchu před vchodem snad hodinu, než mě nějaký soused pustil alespoň do vchodu. Tam jsem se pak zimou třásl dál jak technař s parkinsonem další dvě hodiny než přijeli rodiče z chaty, kde trávili víkend. Ještěže od nás nikdo nechodí na domovní schůze, ještě by nás obviňovali ,že se živíme žebrotou.....

Choroba jménem Strouhání

4. března 2009 v 18:13 | Evžen Strouhal, předlohou jsou dva looseři |  Demelova tvorba
Snad asi každý ve svém životě někdy zažil situaci, kdyby se najradši nechal zasypat jak štajger, když už prostě smůla dosahuje takového vrcholu, že by ho už ani nepřekvapilo, kdyby ho ušlapala bezhlavá kráva. V takových situacích hledáme útěchu u přátel, skleničky, ve sklepě, v parku a nebo nikde. Jenže útěcha nepřichází, protože náhody se dějí stále, klidně vás srazí auto cestou ke kamarádovi, v láhvi piva bude záhadně obsažen louh, ve sklepě vás kousne tarantule, která včera utekla sousedovi z terária, v parku si sednete do mraveniště a doma na vás spadne strop. Naše psychika je ale poněkud vyčerpatelná a pokud podobný stav neuvěřitelného smolařství trvá píliš dlouho, skončímě jak Bohdalová na psychiatrii. Přinejlepším. V tomto článku bych se ale chtěl poněkud blíže věnovat jedné z projevu našeho looserství. Jedná se o strouhání, lidově nemožnosti navázat bližší kontakt s osobou opačného pohlaví. Vždy zde totiž platí až na vyjímky pravidlo, že když jsme zadaní, nabídky se jen hrnou a naopak když je třeba si najít novou známost, okolí vás přehlíží jak žigulíka na vrakovišti. Nikdo si přece nenasedne do autovraku, když se může svést nablýskaným fárem hned vedle. Celá ta ukrutná pravda vyjde najevo vždycky až příliš brzy, většinou stačí pouhé naší přítomnosti, aby se dotyčný objekt raději přesunul dál a nenechal nás kroužit kolem ,jak policajty kolem auta na zákazu zastavení. Takové těžké neúspěchy se nutně usí projevit na našem sebevědomí, které se momentálně nachází hluboko pod Mohorovičičovou vrstvou diskontinuity. Domů pak dorážíme se schlíplýma ušima jak technaři z Czechteku a bědujeme nad tím, že nám štěstí protéká mezi prsty jak polévka Somálskou lžičkou, zatímco se nám nějaká smaha směje jak Šemík, jací sme looseři a natěšený jak Dopita na druhou přestávku ,si vede tu fimrlinu, co nás dvakrát z každé strany pohladila přes ksicht, pěkně domů. A ačkoliv se snažíme byslet optimsticky, bohužel realita je jasná, strouhání jen tak nepřestane, pokud přestane někdy vůbec....