Díra

11. ledna 2011 v 21:24 | Evžen Strouhal |  Demelova tvorba
    Stává se to občas každému. Žádné oblečení, ani to z toho nejdražšího materiálu, nevydrží věčně. S gustem si na něm pochutnávají moli šatní, oblečení žmolkovatí, kvůli častému praní ztrácí barvy a na nejvíce exponovaných místech se prodírá. Je to takový trochu smutný koloběh života běžného kousku oblečení, nejedná - li se o skafandr pro kosmonauty. To, co ze země jednou vzešlo, se do ní zase vrátí. I mé rifle asi vyslyšely podobně jako miliardy jiných kousků oblečení, končících na smetišti, volání přírody. V oblasti rozkroku se udělala díra. To by nebylo vůbec zvláštní, na tomto místě se mi tvoří s železnou pravidelností. Problém ale nastal v okamžiku, kdy jsem v pondělí odpoledne sotva doběhl na záchod a ve zbesilém pokusu si sundat co nejrychleji kalhoty, abych se neposral, se mi podařilo rozšířit původně pěticentimetrovou dírku na díru třiceticentimetrovou. Zařval sem jak ponocný a v duchu rychle uvažoval, co teď. Na druhý den jsem měl mít zkoušku z hydrologie a náhradní gatě sem neměl. Ještě chvíli jsem nadával jak Kuzma Kuzmič, když rozbil flašku vodky, ale přecejenom jsem dostal nápad! Šitíčko! Zeptal jsem se teda Andrey, jestli nemá nějakou jehlu a nit. Změřila si mě pohledem jak Petr Kot nového číšníka ve sněmovní kantýně a s neskrývaným pobavením mi řekla, že nemá, že mám zkusit Romana. Ani u Romana jsem však neuspěl. Když jsem mu vyjevil, co potřebuju, zatočily se mu panenky jak kolo štěstí u Mountfieldu a jen zakroutil hlavou. Sakra! Co teď?! Kuba!! Rychle jsem vytočil číslo na Kubu a čekal. Po dvanáctém pípnutí se ozval Kuba a s hlasem havíře po třiceti letech rubání v dolech se zeptal, co sakra chci, že jsem ho vzbudil. Zeptal jsem se ho na šitíčko. Chvíli se z telefonu ozývalo jen přerušované dýchání. Nakonec se Kuba ozval, že jehlu má, ale nemá modrou nit, jen bílou. Znova jsem se podíval na své rifle, v nichž zela díra velká jak Rusko na dvojstraně školního atlasu. Poděkoval jsem Kubovi a rozhodl jsem se, že si budu muset hold jet koupit nové rifle. Oblékl jsem si teda děravé rifle a s polovinou prdele obnažené jsem se vydal do bankomatu a na tramvaj. V tramvaji jsem se co nejvíce vmáčknul do sedadla, aby to nebylo vidět a jel jsem směr obchodní centrum Haná. Po dvaceti minutách jsem již postával před regály s riflema a obhlížel kusy. Vybral jsem si gatě předpokládané velikosti a šel si je zkusit do kabinky. Sakra malé! Vzal sem si druhé. Zase malé! Nakonec až na čtvrtý pokus jsem našel ty pravé a koupil si je. Raději jsem se neohlýžel, když jsem opouštěl krám, ta díra na prdeli se totiž asi ještě zvětšila, podle toho jak větrala. Na WC jsem si gatě převlékl a ty staré rovnou zahodil. Konečně jsem se cítil jako člověk. Mohl jsem tak o hodinku později vplout s Martinem, Štandou a Petrem do jedné hospůdky za Sigmou, kde měli údajně točit Primátor English Pale Ale. Začalo to velmi hezky. Přišla nás obsloužit docela šikovná blondýnka, která házela úsměvy jak dobrý voják Švejk na odvodní komisi.
Bohužel English Pale Ale zrovinka došel, tak jsme musel vzít zavděk obyčejnou jedenáctkou, která ovšem nebyla vůbec špatná. Následný čas, přerušovaný na krátkou dobu upíjením pěnivého nápoje, jsme vyplnili živým líčením dopolední zkoušky z průmyslu. Docent Szczyrba se na zkoušení chvíli usmíval jak doktor Chocholoušek na nového chovance, chvíli se šklebil jak Palo Habera v porotě Superstár a chvílemi mával rukama jak hluchoněmý kytarista. Člověk by skoro řekl, že na jedné z jeho cest chytil Amok - tropické šílenství. Poté, co mě vyprovodil ze třídy se slovy ,,nepotěšil jste mě, ani já vás tedy nepotěším" , usoudili i kluci v hospodě, že ho asi fakt něco kouslo. Po druhém pivu jsme se ještě rozhodli na chvilku navštívit s-bar, kde se ovšem nic zajímavého neudálo. Druhý den jsem se probudil celkem svěží a tak jsem většinu dopoledne věnoval přípravě na hydrologii. K tomu ,abych jí udělal, musel jsem mít alespoň 17 bodů. Moje prognózy po písemce byli všelijaké a v kabinetu u Frajera se mé obavy potvrdily. Získal jsem 16 bodů! Doprdele! Frajer se nicméně rozhodl, že mi dá ještě doplňující otázku. Ta byla ale peprnější než kari v indickém bistru a tak jsem putoval z kabinetu smutný jak Portáš, kterému napluli do střelného prachu. Poklusem sem se tedy odebral na nádraží s tím, že hold nic nenadělám,že mám ještě 2 pokusy. Jenže tady zasáhla smůla napodruhé. Před nosem mi ujel vlak. To už se mi opravdu zatočila hlava jak voda při vypouštění vany a já si v duchu zase řekl tu zatracenou otázku ,,Proč sakra zrovna já?".
 


(ne)astronomická expedice

1. prosince 2010 v 21:13 | Evžen Strouhal |  Návrat 3 - 6 let do minulosti
A když už jsem vráži, tak vám předložím můj další počin z minulosti. Dokonce ten úplně nejstarší, napsal jsem jej před 6-ti lety. Osoby a události zmíněné v článku jsou skutečné, především ,,patolog Dušek,, a ,,samanta fox,, jsou lidé, na něž nelze zapomenout. Jelikož se tahle expedice konala na severu Čech v městečku Úpici, pro svou lásku k Baníku Ostrava jsem musel mnoho vytrpět. Za těch 17 dní jsem už nebyl ani Honza, ani Buby, ale Baníkář nebo Baníkovec.


Když jsem v pátek odpoledne přijel na hvězdárnu, dostal jsem formulář, na který jsem měl vtisknout svůj podpis. S tím jsem měl velké problémy, protože jsem po cestě z domova (za sedmero horami) jsem byl naprosto zničen. Chvíli jsem myslel na tři křížky, ale nakonec jsem si vzpomněl na své jméno. Potom následovalo seznámení s expedičníky.
Na vlastní oči jsem poté uviděl patologa Duška a musím říct, že tak hrozně nevypadá. Strach jsem ale začal mít z jeho puntíku na obličeji. Začal jsem se domnívat, že je to zhoubný ,,melanom'' (kožní rakovinový nádor vzhledem podobný právě onomu puntíku) a protože jsem si nebyl jistý, zda není přenosný,chodil jsem kolem něho radši obloukem, jehož poloměr byl srovnatelný s poloměrem Měsíce.

Druhý den ráno jsem se probudil brzy, ale venku bylo živo. Patolog Dušek zrovna honil expedičníky s hadicí. Po dvou neúspěšných pokusech mu ji vzít jsem to vzdal. Po testu, který jsem podělal následovalo několik skoků do bazénku (taky jsem tam skončil).

Další den byla pouť a tak jsem strávil většinu volného času ve městě.Potom jsem na jednu večerní přednášku přišel pozdě a bylo mi vyhrožováno bazénkem. Moje obavy se potvrdily druhý den ráno u snídaně,kdy se kolem mě semknul kruh lidí,kteří se mě chopili a hodili do bazénku. Po obědě jsem tam letěl znova a po večeři ještě jednou.Navíc se někde profláklo,že sem tam v necelých osmnácti letech chlemtal medovinu,za což jsem byl pronásledován bazénkem i ve snech.

Další dny bylo díky bohu hnusně,takže byly zakázány skoky do bazénku…..v noci bylo ale jasno a tak jsem i přes teplé oblečení v sedavé poloze mrznul jak osika.

No nicméně před víkendem nastaly asi dva dny se sušším počasím a to většině expedičníkům nedalo a šli mě hodit už popáté do bazénku.To co se ale potom stalo byla jako scéna z akčního filmu.Začínalo to nevinně-do bazénku bylo hozeno několik nováčků,kteří tam ještě za expu nebyli.Pak si mě ale některý expedičník všiml a vzkřikl: ,,Jejda,Baníkář!!!A suchý!!!''. V tu chvíli sem nemyslel na nic jiného,než na útěk do uzamčitelných prostor hvězdárny a sedět tam dokud je to neomrzí.Bylo mi ale jasné,že by onen hajzlík oblehli jak kdysi Tataři slezskou Lehnici a ve vidině bohaté kořisti by čekali,dokud nevyhladovím.
Všecko se ale podělalo.Byli zatraceně rychlí! Než jsem stihl zavřít dveře,tak už je drželi tři expedičníci a začali mě tahat ven.To co potom nastalo mohlo připomínat bitvu o Helmův Žleb.Dva lidi letěli v mžiku do kouta a já unikl před záchody. Tam mě dostihla asi desetičlenná skupina.Další dva letěli na zem a já běžel do lesíka z vidinou,že mezi keři není plot a že bych mohl uniknout ven z areálu.Buhužel nebyl…vylezl jsem tedy na strom,ale po pěti minutách se se mnou utrhla větev a já byl chycen úplně všemi……a kde sem skončil,to si asi domyslíte.Samanta Fox se potom na mě dívala mile asi jak zahradník na chcíplého krtka.

O víkendu bylo volno a tak jsme se flákali.
Začátkem týdne se to opět rozjelo……další pády do bazénku.Každý den byl zhruba jeden.
Si říkám,že pro svůj oblíbený klub musím fakt trpět……samí sparťani.
O závěrečném táboráku se to ale změnilo.Baníkovců bylo nakonec víc,než jsem si myslel.Přidal se Goméz a Leon.Jirka Dišek nakonec taky,když viděl láhev ,,Magistera''.Tu mi potom se slovy ,,BANIK PYČO'' skonfiskoval.

Taková asi byla letošní a moje první expa.Však mě ještě uvidíte,s některými se setkám na hřbitově a s těmi horšími na expě. 

Pivson

1. prosince 2010 v 20:45 | Evžen Strouhal |  Návrat 3 - 6 let do minulosti
A další básnička, kterou jsem připích ve třeťáku na nástěnku. No, když se na to podívám dnes, byl jsem tehdy pořádný exot. :D

tyhle skvělé pivsonky
jsou moje bombonky
bonbonky se skvělou chutí
další si dát mě nutí

každý se ke mě hned zná
hlavně když buby, pivsony má
ale tyhle fígle, já dávno znám
já jen pro sebe, pivsony mám

hutná pěna vábí můj ret
musím si ho dát hned teď
a dám si tě velice rád
já převelice miluji slad

každou minutu vyzývám slady ječné
aby neztratily na kvalitě a byly věčné
nám může pomoci jedině víra
že se nevzdáme tradičního piva

ze všeho nejhorší jsou alkáči
co pijou blisty a neblahořečí lahváči
to pak kuře posypané kmínem
srovnáváš s krabicovým vínem


nad ztracencem přemýšlím v duchu
když v tom cinkot lahví dolehne mi k uchu
a když konečně odloupnu vršek
je mi jako bych odhodil svršek

to pivo si zaslouží naši lásku

Fernet

1. prosince 2010 v 20:38 | Evžen Strouhal |  Návrat 3 - 6 let do minulosti
Po delší odmlce se opět vynořuji ze stínu všedního života a přináším další díl miniseriálu ,, Návraty do minulosti". Obě následující říkánky jsem složil na popud třídního učitele, kdy třídě předhodila návrh vyzdobit si nástěnku vlastnoručně složenými básničkami. Po jejich připíchnutí na nástěnku třídní jen konstatovala, že jsem se teda vyřádil. 

FERNET

KDYŽ K NÁM DO ŠKOLY NASTOUPIL HONZA DERNET
HNED JSME POZNALI, ŽE JEHO LÁSKOU JE FERNET
KAŽDÝ DEN DO ŠKOLY, NOSIL SI JEDNU LÁHEV
JIŽ Z DÁLKY BYLO POZNAT, ŽE FERNET JE JEJÍ NÁZEV
KOLIK TOHO VYPIL, NECHCE SE MI ANI VĚŘIT
FAKTEM JE, ŽE ALKOHOL BYCH MU NECHTĚL MĚŘIT
TESTER BY SE Z TÉ HODNOTY ZATOČIL DOKOLA
A TO DERNET JEŠTĚ NENÍ NA KAŠI DOCELA

PIVO

ČÍM VÍCE MÉ TĚLO DOSPÍVÁ
TÍM VĚTŠÍ MÁM DOJEM, ŽE PIVO MI PROSPÍVÁ
TŘI ČTYŘI KOUSKY S KAMARÁDY SI DÁM
Z PŮLLITRU PIVA RADOST VŽDY MÁM
ÚSTA DYCHTIVĚ PŘISAJI KE ZLATAVÉMU MOKU
V ÚSTECH A JÍCNU NIC NEBRÁNÍ JEHO TOKU
ŽALUDEK SOBĚ RADOSTÍ PĚJE
A SRDÍČKO SE ŠTĚSTÍM TÉMĚŘ SMEJĚ

Král paprikových lidí

21. srpna 2010 v 0:10 | Evžen Strouhal |  Demelova tvorba
Možná už z názvu článku je patrné, že tentokrát se trošku odkloníme od zaběhaného modelu mých článků a vyjímečně okusíme i trochu jiný styl obsahu a kompozice. Tak se pohodlně usaďte a nechejte se vnést do příběhu jednoho ne úplně všedního večera(noci).


Je horký letní podvečer a já jen tak znuděně projíždím články na netu a ani by mě nenapadlo jít ven do té výhně. Pes u dveří ale kňučí jak Sentr u mučednického kůlu nejmíň hodinu a já to nakonec nevydržím a vyběhnu s ním ven. Jen tak letmo zkontroluju mobil a co nevidím. Přišla mi esemeska od Kašpiho, že na 8 jdeme do garáže na pivko a možná i na něco jiného. Srdce se mi okamžitě rozbušilo jak čtrnáctce na autogramiádě Zaca Efrona. Rychle jsem zamáčkl hovor a koukl na hodiny. Půl osmé. To je dobré, času mám tím pádem ještě dostatek. V rychlosti si převlékám jiné kraťasy a
triko a o pět minut později už čekám u bílých schodů na kamarády. Kašpi má nakonec zpoždění skoro deset minut. Už se chystám říct na jeho účet pár slov vyčtených z internetové diskuze o nealkoholickém pivu, když uvidím malý předmět, třepotající se v jeho pravé ruce. Rázem zapomínám na výrazy, na něž ve slovníku spisovné češtiny nenarazíte a na obličeji se mi usazuje nenucený úsměv. A sluníčko svítí, všechno je a bude v pohodě....

O pár minut později dorážíme ke garáži. kde necháváme batohy a míříme přes cestu do supermarketu nakoupit pivko. A taky jídlo, později určitě bude hlad. Hyperalbert nás vítá svou chladivou náručí a regálem plným dráždivě zelených pivních láhví. Pomalu procházím kolem toho tichého zástupu jak generál při vojenské přehlídce. Nakonec vybírám z nepřeberné nabídky tři klenoty. Všichni pocházejí z Plzeňského Prazdroje. Kluci činí stejně jako já a s něžností jim vlastní ukládají poklad na dno vozíku. Následuje nákup pečiva, jelikož hlad se neptá na aktuální čas. Procházíme pokladnou a v garáži přepočítáváme útratu. Ani ne stovka na osobu. Skvělé! Zapínáme lednici a ukládáme do ní piva. Její naléhavé vrnění jako by zvalo lahváče do svého vychlazeného odparníku. Vynášíme zahrádku před garáž a pohodlně se usazujeme. Stíny se stále více prodlužují a slunce mizí někde tam daleko na západě. Lampa jde zkontrolovat pivka, zdali jsou řádně vychlazeny. Nejsou. Jazyky se nám lepí na patra jak mouchy na mucholapky a v žaludku nás pálí nedočkavostí. Lampa znovu vstává zkontrolovat teplotu. Tentokrát je vše v pořádku a se zubama vycěněnýma
do širokého úsměvu přináší první várku. Ozve se několikeré zasyčení a naše ústa se plní zlatavým mokem. Při následujících minutách prožíváme doslova orgasmus a labužnicky vychutnáváme každý doušek. Mezitím se pomalu smráká a konečně začíná být trochu příjemně. Kašpi vytahuje z náprsní kapsy dáreček. S přesností chirurga odděluje přesně vypočítané množství a umisťuje jej do skleněnky. Následuje čistý výbuch barev a radosti. Ještě dvakrát to opakujeme a pomalu přicházíme k pomyslné bráně reality a klepeme na zadní vrátka. Klep! Klep! Vrátka se otvírají a za nimi opouštíme svět dogmat, společenských rozdílů, a dalších nesmyslů. Jsme na tom všichni stejně, když to vezmu z širšího hlediska. Všichni jsme zhulení jak papriky. Kašpi tančí v rytmu nějaké příšerné písničky a klepe o zem gumovým kladívkem, Flety si zase navléká na ruku paruku a povídá si s ní o americkém hiphopu. A já létám jen tak nazdařbůh vesmírem a občas se vracím zkontrolovat dění na zemi a pak zase zpět do nekonečného prostoru. Do všeobímajícího imateria. Čas pomalu plyne a my dostáváme hlad. Kaufland má do 10-ti, takže to ještě určitě stihnem. Vstáváme a uklízíme zahrádku zpět do garáže. Garáž nakonec zamkneme a odebíráme se na 200m dlouhou cestu do kaufu. Přecházíme hlavní cestu. Pozorně se rozhlížíme jestli něco nejede. Jede, ale ten je ještě daleko. Vstupujeme do vozovky. Ještě nejsme ani v prostředku cesty a auto, které bylo předtím tak daleko, je už u nás. Asi jel jak blázen. Jdeme dál ke kauflandu a přecházíme další cestu. I tam sotva stihneme přejít cestu před projíždějícím autem. Vstupujeme do kauflandu a míříme k regálu s lupínky. V tom Kašpi najde brambůrky se zajímavou kombinací chuti - Limetka a chilli. Okamžitě kupujeme a až k pokladně trojčíme radostí z tak skvělého kupu. Za dalších deset minut přicházíme zpět do garáže a pálíme další salvu. Opět jsme se přiblížili rychlosti světla a vymýšlíme moudra, která nám příjdou v daný okamžik neskutečně inteligentní. Teda já s Kašpim vymýšlíme, Flety jen mumlá o nějakém negrovi z Bronxu. Na chvíli se ovládnu a zaposlouchám se do toho, co Flety tlačí. No, pokud sem si předtím myslel, že tlačí samé hovna, tak to co tlačil teď ,byl už řádný průjem. Na druhou stranu jsem ale rád, že jsem neslyšel sebe. Nakonec se pokoušíme vyprávět vtipy. I to je ale nemožné, protože sotva se dostaneme k pointě, už si nepamatujeme začátek vtipu. Naše paměť má v současnosti asi sedm bajtů. I kalkulačka má víc. Čas ale neúprosně běží a my se vracíme zpátky do reality. Flety přestává vézt svůj monolog a moje paměť konečně překonává kalkulačku z roku 1963. Pomalu dopíjíme pivko a balíme. Při cestě domů si všímám, že nad východem pomaličku svítá. Kde se podělo těch 5 hodin času? Netuším, ale vím, že to byla pořádná jízda!
           

ANO!! JE TO TADY!! VELKÉ POKRAČOVÁNÍ NA SCÉNĚ!!

19. srpna 2010 v 22:37 | Evžen Strouhal |  Demelova tvorba
Dobrý den vespolek. Tak jsem se po zralých úvahách rozhodl, že vám nabídnu malý exkurz do mých vzpomínek. Takže se pohodlně usaďte, pusťte si tu nejveselejší písničku co máte a čtěte.

Je to už docela dávno, co jsem psal naposled. Přesněji více než 4 měsíce. A za tu dobu se toho událo více než mnoho. Naopak některé věci se zase vůbec nezměnily. Ženy kolem mě stále proplouvají jak
rybičky v akváriu a já se na ně můžu tak maximálně dívat pohledem Průši z mlází, funět jak do země ryjící divočák a mlaskat, jak bezzubý dědek. Občas si fakt připadám jak ledová kra unášena proudem stále víc na jih. Když to tak vezmu, tak strouhalové jsou asi vězni svého osudu a dokáží pořádně komunikovat akorát se svými spoluvězni (strouhaly). Občas mám fakt chuť si vlézt do postele, přitisknout prdelku k topení a chrápat celý den jak Gerža. Něco ale způsobilo, že tomu tak není.

Během května jsem po dlouhé době zabloudil opět na stránky Sechii Yoshidy o v současnosti viditelných kometách. Jedna z nich byla zrovna na hranici viditelnosti okem. Namířil jsem na ni tedy dalekohled a tehdy se to stalo. Ten samý pocit jsem zažil již dříve, asi před dvanácti lety, když jsem se poprvé zamyslel nad tím, proč neznám ani jednu z těch hvězd nahoře. Tento pocit jsem tedy zažil znova a já se vrátil ke svému starému koníčku. Výsledkem bylo, že jsem se přestal cítit apatický jak Kájínek po doživotním rozsudku a opět zahlédl drobné blikající světýlko naděje v dálce...

Tolik tedy exkurz do myšlenek a nyní vylíčení několika humorných příhod , které se za poslední měsíce udály. Začneme v Olomouci. Okolo poloviny května končila výuka na škole a zakončení jednoho ze seminářů mělo proběhnout v hospodě U rybníčku za asistence Mgr.Hercíka. Na toto setkání jsem se celkem těšil, protože tento mladý kantor velmi rád pojídá vtipnou kaši a tak jsem doufal v dobrou zábavu. Po zapsání předmětu do indexu jsem si objednal první pivo - byla to Holba Šerák. Již při prvním doušku jsem však byl nucen se zatvářit znechuceně jak Rath po projevu Karla Schwarcenberga. Vzhledem k tomu, že šerák ostatních spolužáků byl v pořádku, dostal sem já toho svého asi ze dna bečky. Dál jsem tedy pokračoval gambrinusem 10° a čárky na mém lístku utěšeně přibývaly. Nakonec jsem se smířil s 10 - ti čárkami a na kole se vydal přes celou Olomouc. Cesta samotná proběhla bez problémů, kromě toho, že sem projížděl křižovatky na červenou
a chvílemi jel v protisměru. Domů jsem dorazil v pořádku a v dobré náladě. Hned na prahu jsem se rozpovídal jak domovnice na schůzi nájemníků a chytrý sem byl jak Zeman po třinácti becherovkách. Druhý den jsem zjistil, že mě moje chytrost stála 2500kč. Naštěstí jsem slušný diplomat a tak to bylo nakonec jen 500kč. Gerža nás totiž zrána opustil( nechcípl, jen odjel). Příští rok se tím pádem bude nahřívat na topení někdo jiný.

Druhou příhodou bude popis největší červnové akce, která probíhala u mě na chalupě v Hutisku. Probíhala 4 dny a za tu dobu bylo vypito okolo 100 piv a několika litrů tvrdého alkoholu. Celá akce začala ve čtvrtek odpoledne, kdy jsem s Kašpim a Lampou jel nakoupit věci do Hypernovy, Kauflandu a Lídlu. U pokladny jsme nechali 3 tisíce, naložili auto a vydali se na Hutisko. Večer to byl opravdu velice příjemný a strávili jsme jej na louce při západu Slunce s vychlazenou plzničkou v ruce. Druhý den ráno lampa odjel na Vsetín a místo něj dojel Flety. Nafoukli jsme si bazének, napustili vodu a lehli si do něho jak hroši. Sluníčko ten den pálilo fakt hodně, a tak alkohol do lezl do hlavy nějak zatraceně rychle. Asi sem si toho nevšiml, protože když jsme začali vařit guláš, dostal sem se do stavu, kdy jsem začal být protivný jak Rath na deputaci lékařů Středočeského kraje. To byl okamžik, kdy bylo nutné přestat pít pivo a začít pít vodu. To jsem učinil a během dvaceti minut vyprázdnil 3 litrapůlky minerálky. Pak jsem si šel zdřímnout. Probudil sem se za dvě hodiny už docela střízlivý akorát tak, abych stihl přivítat Lampu, který se posledním busem vrátil zpět za námi. Bylo už šero a na obloze začínaly vyskakovat první hvězdy. Nachystali jsme si lehátka a deky a lehli si pod hvězdnou oblohu s ledově vychlazenými pivky. I při pánské jízdě lze zažít romantiku. Věrnou družkou nám při tom byla láhev chlazené gamzy. Druhý den ráno jsme si s klukama uvařili naší specialitu - domácí napalm. Pod tímto hrůzu nahánějícím názvem se skrývá pouhá vaječnice s nadlimitním obsahem chilli . Hodně chilli jsme dali i do výše zmiňovaného guláše, takže i ten byl ostrý jak kudla Jacka Rozparovače. Je pravda, že naše prdele se odpoledne cítily jak hořící prales...Ráno dojel i Tonzek a tak byla naše squadra kompletní. Kašpi navrhl, že provedeme akci na území Severního Vietnamu. Nabrali jsme si z bratrova šuplíku zbraně a přes most se vrhli do útoku. Náhodnému návštěvníku lesa by se asi naskytl dost hrůzyplný pohled. Uviděl by totiž bandu dvacetiletých chlapů s páskama od kalhot kolem hlavy a s plastovýma samopalama v ruce jak pobíhají po lese
a vše doprovázejí výkřiky ,,Udělám ti druhou díru do prdele ty zasranej rejžožroute"!! Po akci jsme si ukázali své jizvy z války (samozřejmě na prdeli )- vyhrál Flety. Večer pak zakončila famózní bouřka, kdy obloha blikala jak stroboskop. Druhý den už následoval úklid a střízlivění a odjezd domů. Ještěže tak, už jsem cítil, že další den bych nevydržel.

Vzhledem k tomu, že je tento článek už dlouhý jak role toaletního papíru, tak to skončím. Doufám, že jsem nebyl přespříliš nudný a že jsem věrně popsal to, co cítím a co mě potkalo.
Na závěr malá hádanka (aby toho veselí nebylo až zas tak moc). Víte v čem jsou si podobné děvče, po kterém toužím a hvězda na nebi? V tom, že si na ně nikdy nesáhnu.....

Mrazivý smutek

30. dubna 2010 v 14:13 | Evžen Strouhal |  Návrat 3 - 6 let do minulosti
škvírou proudí do světnice
krade se jako stín
blíží se k tobě,stále více
a sladce ti šeptá: ,,zhyň''

neunikneš mým spárům ledovým
pochop to prosím už teď
dostanu se k tvým vlasům medovým
neuchrání tě ani zeď

růžolící tváře,bledá víčka
brzy zhasne, tvá věčná svíčka
pohladím tě, a zkončí pro tebe svět
tvé bledé tváře, pokryje ledový květ

mé chladné prsty z ledu
ukážou ti tvůj stín
a tvé vlasy barvy medu
pokryje mrazivá jíň

Na tváři mrznou ti krůpěje rosy
A blíží se můj stín
Tvůj život utne mávnutí kosy
a do srdce zatne mrazivý klín

tvá bledá tvář na zlatohlavu
vlasy tvé,spadají na podlahu
tvé ledové ruce podél těla
dřív jsi je teplé měla

často se kolem mě ovíjely
mou mysl láskou opíjely
tys však měla srdce z jedu
a proto ses musela stát kusem ledu

Jedna démonická

27. dubna 2010 v 22:02 | Evžen Strouhal |  Návrat 3 - 6 let do minulosti
Tuto básničku s mírně ponurým obsahem jsem stvořil ve stavu, kdy jsem měl chuť někoho uškrtit. Jako bych už tehdy tušil, jaké martyrium mě (a též některé mé kamarády) čeká....


Dívám se na svět, a zřím v něm peklo
vidím ďábly, i hořící chudáky
ve spáleném světě, kde štěstí nikdy neteklo
plameny věčně šlehají, do výšky i do dálky
možná je lepší, setrvávat v duširvoucím smutku
než tonout v černých plamenech
mít raději kůží potaženou ruku
než blanitá křídla uchycená v ramenech
raději sloužit lichům, sloužit smrti
než sloužit ďáblům, sloužit temnotě
raději být pohřben pod hromadou drti
než hořet věčným plamenem v prázdnotě
to je můj úděl, čekat na spásu
a naslouchat hlasům vytržených duší
nevěřit na život, nevěřit na krásu
svět je jak sukuba, s rozkoší tě mučí
vytrhne ti duši a promění v plameny
a jedinou spásou zůstává cesta smrti
která nás odnese od plamenů gehenny
pod hromadu hlíny,pod hromadu suti

Zněuznany projev

27. dubna 2010 v 21:54 | Evžen Strouhal |  Návrat 3 - 6 let do minulosti
Dámy a pánové, milí spolužáci.
Čtyři roky utekly jak plyn z bomby a čeká nás, jak ti naivnější říkají, zkouška z dospělosti. Za 4 léta, prožitá na gymnáziu, jsme se toho hodně naučili a prožili. Pocítili jsme zklamání, pocit beznaděje, někteří možná první lásku. Stali se z nás lidé schopní samostatně přemýšlet, naučili jsme se kouřit nebo pravidelně navštěvovat hospodu, kterou mezi chlapy nazýváme posilovna nebo též ozdravovna. Dávno za námi jsou ty časy, kdy jsme se plní nadšení hlásili , nezkažení atmosférou bujarých večírků a pachem zakouřené putyky. Nicméně náprava byla rychlá a v současnosti mezi námi nenajdete člověka, který by si nepřičichl ke kocovině, věčně se plížící mezi námi. Na vysvědčení se objevili první čtyřky, kterých postupně přebývalo a krášlily pak vysvědčení krásnou monotónností-4,4,4,4,4,….A tak teď, půl roku před maturitou, nám nezbývá než doufat, že prázdná hlava nám k matuře postačí s o svaťáku budeme nějakou chvilku střízliví. Současně musíme odolávat společenské deformaci ze strany snaživějších či naivnějších spolužáků, pro které je nepřípustné nedodat zadané úkoly.

Závěrem bychom ještě chtěli sdělit, že přes všechna úskalí, které nám studium hodilo pod nohy, jsme si vždycky pomohli a byli jsme si kamarády.

Vaření s Evženem aneb mé kulinářské neúspěchy pod drobnohledem

8. dubna 2010 v 21:51 | Evžen Strouhal |  Demelova tvorba
Po delší době se opět ozývám a opět se pokusím přispět menším fejetonkem. Tentokrát však bude z řádků nápadně cítit spálenina.

V dobách, kdy vás nic netěší a provází vás smůla, si často v depresi vpravujeme do těla nějaký náš oblíbený dopink. Pro někoho je to čokoláda, pro jiného alkohol či cigarety, a někdo si zase rád něco uvaří v pořádném množství. Na štíhlou linii se v depresi nehledí a tak často spolykáme, co nám příjde pod ruku. I já mám takový doping a je jím právě jídlo. Kdykoli příjde deprese, dostanu hlad jak dělník v gulagu při pohledu na štangli salámu.A jelikož nemám doma v lednici vždy zásobu jednoduchých polotovarů ( myšleno konzerv které se nemusí vařit ), musím si čas od času i něco uvařit. Jenže při tom narážím na velké úskalí...

Jsou tomu asi dva roky, co se do mě Evžen zakousl jak piraňa do prstu obaleného rybí pomazánkou a drží se mě sveřepě jak buldog. Od té doby nejen, že se mi nedaří nalézt partnerku, ale nedaří se mi vůbec nic. A tato neuvěřitelná smůla se přenesla do všech aspektů mého každodenního života vařením počínaje, vykonáváním potřeby konče. Kdy jste například vy měli naposled tolik smůly, že jste si po vykonání potřeby na veřejných WC všimli, že si nemáte utřít zadnici? Jistě i vy byste si vytvořili chybějící útržky natrháním trička na kusy.

Ale zpět k problémům s vařením. Před časem sem si chtěl udělat jednoduchý bramborový salát. Oloupal jsem teda brambory, přichystal si zeleninu a dal brambory vařit. Než však brambory stačily zevřít, zavolal mi kamarád, že mám jít ven. To mi přišlo vzhledem k mé tehdejší duševní situaci velmi vhod , a tak jsem šel bez váhání ven. Asi za dvě a půl hodiny pobytu venku jsem si vzpomněl na vařící se brambory u mě doma na plotně. Během sprintu směrem k domu jsem vyvinul rychlost finišujícího plnokrevníka a domů jsem doběhl celý zpocený jak Zátopek po maratonu v Helsinkách. Za dveřmi na mě čekal
pronikavý zápach spáleniny a mrak černého dýmu stoupající ze zčernalého kastrolu lemovaný rudými plameny stoupal ke stropu jak duch pomsty. Rychle jsem si napustil velkou nádobu vody, vypnul plyn a zalil plameny vodou. Ozval se sykot jak z hnízda zmijí. Po vychladnutí kastrolu jsem zjistil, že z brambor zbyl pouze černý výškvar na dně kastrolu, který při bližším zkoumání připomínal kolomazem natřenou pemzu. Kastrol tedy i s pemzou putoval do kontejneru a já se zapřísáhl, že už nikdy nebudu dělat bramborový salát. Jenže netrvalo to ani půlrok, a já stejným způsobem rozeškvařil na pemzu i vajíčka na měkko. Sotva jsem stihl vyvětrat výpary ze sirovodíku z vajec, vzpříčil se v toustovači jeden toast a po několika minutách vzplanul. V tu chvíli jsem to už nevydržel a zařval sem jak Hadamczik na Burgra po potrestaném vyloučení. Před nedávnem jsem navíc zjistil, že už si nedovedu ani ohrát hořkou čokoládu na banány v čokoládě. I tu sem seškvařil. A tak si teď říkám, že bych měl s vařením raději na nějakou dobu přestal, alespoň do té doby, než Evžen odejde, pokud vůbec někdy...Někdy mi v hlavně zní jedna stará hláška, kterou jsem četl kdysi před lety na tehdy ještě dial - up internetu : ,, Nic se ti nedaří, nic ti nejde? Lehni si na koleje, ono to přejde ."


Kam dál